I love 69 popgejů

Na konci sedmdesátých let Jean Baudrillard napsal do své knihy O svádění několik pěkných vět k obscénnosti: „Tradiční obscénnost má ještě jakýsi obsah sexuální transgrese, provokace a perverze. Útočí na mechanismy potlačování vlastním fantazmatickým násilím. Takováto obscenita se vytratila se sexuálním osvobozením /…/ Nová obscenita jako nová filosofie povstává na pohřebišti starého a má úplně jiný význam. Netýká se násilného sexu, reálné sázky v sexu, ale sexuality neutralizované tolerancí. V nové obscenitě je sex potupně „umělecky ztvárněn“, ale je to ztvárnění věci, která byla odcizena, ukradena.“

Vše, co podniká I love 69 popgejů, vypadá obscénně. Ať už jsou na pódiu jako polonazí a zpocení muzikanti nebo vyrábějí videa a fotografie. Prezentují se v tolerantním prostředí klubů, galerií a na vernisážích. Se vším všudy o nich platí Baudrillardovy skeptické věty o „uměleckém ztvárnění“ odcizeného sexuality. Významuplná, provokující obscenita je vytlačena obrazy, které s pochopením (neutrálně) poměřujeme s popkulturou, jako by se tím všechno mělo vyřešit, a označujeme jako umění, protože umění jsme dopředu povolili obcovat se vším a proto nás ničím nepohoršuje. Popgejům to intuitivně dochází a tak stupňují agresivitu, narcismus, úpadkovost, špinavost, banálnost. Všemi silami testují, zda existuje hranice, po jejímž překročení by mohli být vykázáni ze světa umění. Divil bych se, kdyby se jim to za daných podmínek podařilo.1 Přinejmenším kvůli tomu, že je ostravská scéna už vzala za své a považuje je za další článek vývoje vlastní kulturní identity, která v 90. letech minulého století vyrostla právě ze sžíravých a provokativních gest Petra Lysáčka, Jiřího Surůvky a skupiny Kamera Skura.  

I love 69 popgejů se pohybují v začarovaném kruhu. Nanejvýš to dotáhnou ke „svěžímu obohacení výtvarné scény“ (František Kowolowski, časopis Ex). Jenže nemohu zapírat, jak nesmírně zábavní mi připadají a jak obdivuji jejich úplné nasazení. Bez ohledu na to, že by se měli dostat do čítanek, bez „zadních vrátek“, zato podle scénáře vlastní de(kon)strukce.   

Jiří Ptáček (Fotograf č. 10, Eroticon, 2008)

Poznámky:

1. Vždyť také projekt pro časopis Fotograf je namířen proti jeho serióznímu duchu, aniž by to v důsledku znamenalo, že nebyl vydán.   

ENG:

In the late 1970s, Jean Baudrillard included several interesting passages on obscenity in his book Seduction: “Traditional obscenity still contains an element of transgression, provocation, or perversion. It plays on repression, with fantasies of violence. With sexual liberation this obscenity disappears /…/ The new obscenity, like the new philosophy, arises on the burying grounds of the old, and has another meaning. It does not play with violent sex, sex with real stakes, but with sex neutralized by tolerance. Sex here is outrageously \’rendered,\‘ but it is the rendering of something that has been removed.”
Everything which I love 69 popgejů does appears obscene, whether the “pop gays” are onstage as half-naked, sweating musicians or creating photographs and video. Their stage is the tolerant atmosphere of clubs, galleries and art openings. Baudrillard\’s skeptical comments on the “rendering” of a removed, alienated sexuality fully apply here. Provocative obscenity laden with meanings is supplanted by images which we comprehend and (neutrally) measure against pop culture – as if this would solve everything – and call it art. After all, we have already allowed art to have its way with everything and so there is nothing with which it can offend us. The “popgays” intuitively understand this fact and so they intensify the aggressiveness, narcissism, decadence, filth, banality. They test, with full force, whether there exist any boundaries the transgression of which would cause them to be cast out of the art world. I would be surprised if they manage to succeed under the current circumstances*/ – at the very least because the Ostrava scene has already adopted them as its own and considers them to be the latest step in the development of its cultural identity, which in was born in the 1990s from the scathing work of Petr Lysáček, Jiří Surůvka and Kamera Skura.
I love 69 popgejů is trapped in a vicious circle; at best, they will achieve a “refreshing enrichment of the art scene” (František Kowolowski, Ex magazine). Still, I cannot deny how immensely entertaining I find them and that I admire their total engagement. They don\’t care if they make it into the textbooks, even through the back door, but they do create the script for their own de(con)struction.

Jiří Ptáček (Fotograf magazine nr. 10, Eroticon, 2008)

*/ After all, the project for Fotograf magazine also goes against its serious spirit without preventing its publishing.