Jakub Adamec

Jakub Adamec studoval v Ostravě u Petra Lysáčka (2002-2007) a skupina I love 69 Popgejů, jejímž je členem, byla projektem, přes který se v té době znovu skloňovalo označení „ostravská scéna“ v kontextu nastupující generace.

Jakub Adamec pochází z Valašského Meziříčí, kde také studoval na střední uměleckoprůmyslové škole, tam se seznámil s Pavlem Pernickým, spolu založili hudební skupinu IL69PG (2001) a spolu ji dosud drží při životě. V době ostravského působení tvořili IL69PG ještě Zdeněk Vichr a Petr Štark, původně středoškolská hudební skupina se přirozeně stala také skupinou výtvarnou, sami zakládající členové však nerozlišují mezi polohou hudební a vizuální, IL69PG lze označit za vibrující vizualizovanou skupinovou identitu budovanou s bytostnou přímostí.

Z Valašského Meziříčí přišlo tehdy do Ostravy studovat víc lidí, Popgeji byli první. Pavla Malinová, Pavel Ptáčník a Jan Vytiska měli hudební skupinu Like She, Pavel Pernický s Terezou Krainovou vystupovali (a vystupují) jako Marius Konvoj, společný label dostal název Vole love production, pravidelně byl pořádán festival Nuova. Mnoho textů o IL69PG oplývá citacemi z jejich písní, které zdá se nejpříhodněji vystihují energii a trashovou povahu jejich audiovizuální produkce. Plakáty, projekce, kostýmy, rekvizity.

Jakub Adamec je také zakladatelem sklepní galerie Strážná věž (2005-2007). Dva roky nesoustavného výstavního vernisážového programu (Record, Rafani, Václav Stratil, 103 coil ad.) zakončil kamarádský fotbal na trávníku sneseném pro ten účel ze zahrady do sklepa. (Smutný byl pohled na instalaci IL69PG na výstavě Aloha ovar nuova (Galerie Václava Špály, 2008) vyvolávající ještě nepříliš vzdálené duchy poslední silné etapy čitelnosti „ostravské scény“.)

Rámec samostatné tvorby Jakuba Adamce tvoří, jak vystihuje Lumír Nykl v textu k poslední Adamcově výstavě, zájem o historii (také historii umění) a historii vlastní. Sebeprezentací, sebehistorizací i vizionářskou sebeprojekcí v parodicky narušovaných kontextech světa umění a osobních zpovědích tvaruje Adamec prostředí jemu nejbližší. Osobní identita jako „komunita“ (Lumír Nykl), umění jako prostředek změny, kde dobro je základním motivem. Od roku 2012 působí Jakub Adamec jako kurátor Galerie města Třince. Jeho třinecká mise i předchozí projekty s Magdou Jańczuk (Something over the rainbow, 2008; Strom štěstí, 2009) překračují hranice umělecké ambice i osobní alternativy, jsou široce otevřenými výzvami umění a životu.

Kryštof Pohl

PARODICKÝ DISKURZ V DÍLE JAKUBA ADAMCE

Bakalářská diplomová práce

Anotace

V své práci se zaměřuji na parodický diskurz v tvorbě Jakuba Adamce. V úvodu své práce se věnuji historickému vývoji a specifikům umělecké tradice označované jako Ostravská scéna ve vztahu k tvorbě Jakuba Adamce a její přínos v oblasti audiovizuální tvorby. Dále se zaměřuji na obecnou definici parodie na textuální úrovni a možnosti její analýzy v případě audiovizuální tvorby. V této části vycházím především z díla Film Parody od Dana Harriese. V analytické části své práce se věnuji transtextuálnímu parodickému vztahu na metatextuální úrovni mezi Adamcovým dílem Turbo Shut Up Armageddon a klasickými filmovými formami jako je dokumentární film a klasická narace. Jako výchozí text ke srovnání s Adamcovým dílem používám v případě dokumentárního filmu kapitolu Civic Vision z publikace Television Form and Public

Address od Johna Cornera a v případě klasické narace budu vycházet z kapitoly Classical Narration z publikace Narration in the Fiction Film od Davida Bordwella. V závěru své práce formuluji specifika Adamcova parodického diskurzu.

ENG:

Kryštof Pohl

Parodic Discourse in the Work of Jakub Adamec

Summary

The aim of my work is to describe the history of so called „Ostrava scene“, to identify the core of authors of this artistic tradition and to point out the connection to audiovisual world as such. This work also focuses on their artistic approaches and content similarities. This work tends to fill the gap of film studies according to a fact that this phenomenon was not described before in terms of film studies and so my work brings

up the historical and topical context. In the first part I am focusing on the key personalities of Ostrava scene and their attitude to audiovisual work. These are Petr Lysacek and Jiri Suruvka along with their students from Faculty of Arts at University of Ostrava. As the most significant and unifying elements of their work I see the contextualization of the tradition of art groups and the parodical mode of artistic communication. The second part of my work tends to describe the specifications of parodical discourse in the artwork named Turbo Shut Up Armaggedon from Jakub Adamec. The crucial was the classification of nature of transtextual relationships according to a publication Film Parody by Dan Harries. Parodical relationship is based on the character of the original text and the following one in the variation of their similarities. I have focused on metatextual relationship in which classical narration in the first part of the analysis and the process of production in the second, along with the components of documentary forms in the second part represents the classical narration. Jakub Adamec is modifying through the process and creates a new form. The vindication of metatextual nature of parodical process in the analytic part of my work I see as the first specific in the artwork Turbo Shut Up Armaggedon. As a second specific of Adamec’s parodical discourse I see the disruption of basic conventions of the original text. As significant example I see the clausal relationships between takes and in case of paroding classical narrative and the absence of the main topic in case of documentary forms. This feature of the artwork influences the formal and stylistic aspects of the

artwork and differs Turbo Shut Up Armaggedon from classical film parody and mockumentary. From the point of view of the function we could call this approach as a permanent irony, which Harries considers as a pregnant accompanying of parodical processes. In this case it is needed to be named the difference in reading of Adamec’s parodical discourse. The parody goes along also on the metatextual level, when the

primary parameters are modified very often and so it is very difficult for the viewer that 59 is used to read parodical texts oriented on consequences (intertextual relationship) to identify and distinguish between texts. The third specific of Adamec’s parodical discourse I consider focus on the themes of real and fictional in order of cancellation between these two spheres, which I analyse in chapter 3.3 The Specifics of Parodical Discourse in Turbo Shut Up Armageddon.

Celá bakalářská práce ve formě pdf ke stažení zde

JAKUB ADAMEC – TRAVELLING IN TIME (ŚWIEŻY KURZ​/​SVĚŽÍ KURZ)

MIK.MUSIK, 2012

Jakub Adamec je známý z šílené kapely I Love 69 Popgeju. Jejich poslední album „Let’s Gold Corridor“ bylo některými českými kritiky považováno za „možná nejlepší české album posledních několika let“, a přesto že kvůli jeho obsahu, by to mohlo vypadat jako riskantní nebo dokonce kontroverzní soud, něco na tom rozhodně bude.

Jakub už několik let žije v Polsku a po celou dobu spolupracuje s polskými a českých umělci. Je autorem, který se zabývá různými oblastmi umění, psychedelickým, post-popovým magmatem na hranici notorického výbuchu. Je odvážný a radikální, obhajuje svou vizi světa přesně a bez kompromisů.

„TRAVELLING IN TIME (ŚWIEŻY KURZ/SVĚŽÍ KURZ)“ je souhrnem různých dosavadních činností, ale současně, jak název napovídá, obratem na nový kurz. Všechny skladby byly vytvořeny na základě audiotracků ke krátkým video filmům, které Jakub vytvořil v období posledních několika let. Na desku tyto audiostopy ovšem solidně přebudoval, rozšířil, místo chybějícího obrazu bylo zaplněno hudbou a slovy.
Výsledkem je deník osobního světa, ve kterém se ale odráží všechno to, co je kolem nás. Hlediska a kaleidoskopy. A paprsky.

Bystré samplové žonglování a odřezky mediálního šumu, objevující se básnění a cáry trapných hitů, televizní záření a šumy z podsvětí – to a mnohem více zaujme posluchače na tomto mimořádném albu. Každý malý úlomek je součástí vyprávění, každý element zde něčemu slouží, spojuje se s jinými, některé nabírají téměř symbolický význam. Mnoho z nich nerozkódujeme, možná s trochou štěstí se stane, že autor sám někdy některá vlákna vyjasní, ale velká část potěšení při poslechu vzniká vlastně vykonanou duševní prací, kterou posluchač sám vytvoří. Na první poslech to pro mnohé může být velmi komplikovaná hudba, ale patrné množství emocí a intimity některých akcí, mohou dříve či později vtáhnout každého trochu pozornějšího posluchače. A pak se ukáže, že můžete klidně tančit, že pokud se objevuje basa, tak je velmi hluboko a tleskání jsou velmi měkká a hladí náš mozek, a tiché šeptání je rovnou do našich uší.
Jakub mluví a zpívá v několika jazycích, zejména v češtině a polštině, také v angličtině a v několika neznámých.

Zvuky sebrané filmům, seškrábaný obraz dokáže v mysli posluchače promítnout vlastní projekce. Tato hudba je schopna vykonat tento trik zvláštním způsobem, intenzivně a vytrvale k tomu nutí a naléhá. Barvy, prostory, smutek a úsměv, v blízkosti i daleko. Letíme skrze čas, nebo jen tak levitujeme a jemně cítíme. Prázdná oblaka nebo mrak krupobití. Optika a duhové světlo. Mělo by se šířit dobro.

Pěkně zabalené CD je doplněno velkou dávkou Jakubovy speciálně připravené grafiky           a několika dalších překvapení. To je také důležité.

Polsko-česká spolupráce vyjevila zcela nové ruměnce. Politici mohou jen závidět.

Text: Jan Mikuła

ENG:

JAKUB ADAMEC – TRAVELLING IN TIME (ŚWIEŻY KURZ/SVĚŽÍ KURZ) (2012)

Jakub Adamec might be known for some from the band I LOVE 69 POPGEJU . They are from Czech Republic. It is kind of important situation. Their recent album „Let’s Gold Corridor“ was critically aclaimed (by some) as „probably the best czech album ever recorded“, and even if such opinion is always risky and controversial, we can’t say that it is completely not right. Jakub lives in Poland for some years already, cooperates and collaborates with polish and czech artists. He deal with various art-zones, his psuchedelic, post-pop magma is constantly on the edge of eruption. He is very brave author, quite radical, defenses his visions in every detail, without compromise. „TRAVELLING IN TIME (ŚWIEŻY KURZ/SVĚŽÍ KURZ) “ summs up actions he did so far, but as title says we travel in time from the past and we should land in future. All the tracks are based on soundtracks which Jakub made for his own videos through the years, but he rebuilded all of them, developed the stories, lack of visible he fulfilled with audible, music and words. The result is kind of diary or journal, working as the mirror, where the whole world around looks for the reflection. Prisms and caleidoscopes. And rays. He juggles with samples and snippets of media-noise, adds some fairy-tale vibes, massacred cheesy pop hits, tv radiations and transmissions from the inner and outer spaces, ghosts and strange aetheral creatures are also present – all of it and much more we have on this album. Each detail is the part of narrative lines, works with others, some elements becomes symbols. Most of them probably we can’t decode, but or goal should be to just have a pleasure of listening, mind is stimulated, brain caressed. This is not a complicated music, even if seems to, all the problems can be in the listener, not in this music itself. But relax, and fly, he is whispering directly into YOUR ear. There is so much emotion here, intimacy and freedom, feelings. Jakub says and sings in various languages, mostly in czech and polish, also in english, why not, plus some alien ones. When you take the sounds from movies and leave them lonesome, they start immediately to project their own visions. On this album such effect is very strong, tricks are endless, listener is seduced and pleased. Colors, spaces, sadness and joy, close and far. We fly throug time, or we just only levitate, surrounded by life. Empty cloud or hail cloud. Optics science and rainbow light. Please spread the good. Album is nicely packaged, lot of especially prepared graphics by the Author himself. It is important. Text: Jan Mikuła

V. Zlínský salon mladých 2009

Radikální aktivismus a plné nasazení s jakým Jakub Adamec a jeho kolegové z audio-vizuální skupiny I Love 69 Popgeju pronikli za hranice ostravské umělecké scény, nás nenechává na pochybách, že jejich často obscénní a absurdní provokace s sebou přinášejí víc než jen naivní show. Jejich úporná snaha po rozchodu s jakoukoliv jen trochu normativní ideou umění, není jen projevem v jádru moderního zkoumaní předpokladů fungování uměleckého provozu, ale především způsobem jeho překonání. Jakub Adamec minulý rok ukončil studium na Fakultě umění v Ostravě v ateliéru Petra Lysáčka. Hlavní součástí jeho diplomové práce je video sestavené z extravagantně namixovaných útržků, v němž se mísí intelektuální ironie se skutečnou životní situací. Diskontinuita děje a neustálé proplétání životní reality s uměleckým hledáním znejišťuje jakýkoliv způsob výkladu. Konstatovat lze snad jen, že Adamcovy práce jsou plné života a upadnutí do sterility jim rozhodně, alespoň zatím, nehrozí.

Václav Mílek, text z katalogu

ENG:

5th Zlín Youth Salon 2009

The radical activism and full engagement with which Jakub Adamec and his colleagues from the audiovisual group I love 69 popgejů have moved beyond the borders of the Ostrava art scene leaves no doubt that their often obscene and absurd provocations bring along more than a naive show. Their obstinate effort to avoid any, even mildly normative artistic ideas is not only an expression of their ultimately modern exploration of the prerequisites of the art industry, but also a way to overcome them. Last year, Adamec graduated from the studio of Petr Lysáček at Ostrava’s Faculty of Fine Arts. The main part of his MA thesis was a video composed of extravagantly mixed fragments, in which intellectual irony blends with a real life situation. A discontinuous story line and a constant intertwining of living reality with artistic exploration evade any fixed interpretation. The only thing we can say is that Adamec’s works are full of life and are definitely not at risk – at least for now – of becoming sterile.

Václav Mílek, text from catalogue

I love 69 popgejů

Na konci sedmdesátých let Jean Baudrillard napsal do své knihy O svádění několik pěkných vět k obscénnosti: „Tradiční obscénnost má ještě jakýsi obsah sexuální transgrese, provokace a perverze. Útočí na mechanismy potlačování vlastním fantazmatickým násilím. Takováto obscenita se vytratila se sexuálním osvobozením /…/ Nová obscenita jako nová filosofie povstává na pohřebišti starého a má úplně jiný význam. Netýká se násilného sexu, reálné sázky v sexu, ale sexuality neutralizované tolerancí. V nové obscenitě je sex potupně „umělecky ztvárněn“, ale je to ztvárnění věci, která byla odcizena, ukradena.“

Vše, co podniká I love 69 popgejů, vypadá obscénně. Ať už jsou na pódiu jako polonazí a zpocení muzikanti nebo vyrábějí videa a fotografie. Prezentují se v tolerantním prostředí klubů, galerií a na vernisážích. Se vším všudy o nich platí Baudrillardovy skeptické věty o „uměleckém ztvárnění“ odcizeného sexuality. Významuplná, provokující obscenita je vytlačena obrazy, které s pochopením (neutrálně) poměřujeme s popkulturou, jako by se tím všechno mělo vyřešit, a označujeme jako umění, protože umění jsme dopředu povolili obcovat se vším a proto nás ničím nepohoršuje. Popgejům to intuitivně dochází a tak stupňují agresivitu, narcismus, úpadkovost, špinavost, banálnost. Všemi silami testují, zda existuje hranice, po jejímž překročení by mohli být vykázáni ze světa umění. Divil bych se, kdyby se jim to za daných podmínek podařilo.1 Přinejmenším kvůli tomu, že je ostravská scéna už vzala za své a považuje je za další článek vývoje vlastní kulturní identity, která v 90. letech minulého století vyrostla právě ze sžíravých a provokativních gest Petra Lysáčka, Jiřího Surůvky a skupiny Kamera Skura.  

I love 69 popgejů se pohybují v začarovaném kruhu. Nanejvýš to dotáhnou ke „svěžímu obohacení výtvarné scény“ (František Kowolowski, časopis Ex). Jenže nemohu zapírat, jak nesmírně zábavní mi připadají a jak obdivuji jejich úplné nasazení. Bez ohledu na to, že by se měli dostat do čítanek, bez „zadních vrátek“, zato podle scénáře vlastní de(kon)strukce.   

Jiří Ptáček (Fotograf č. 10, Eroticon, 2008)

Poznámky:

1. Vždyť také projekt pro časopis Fotograf je namířen proti jeho serióznímu duchu, aniž by to v důsledku znamenalo, že nebyl vydán.   

ENG:

In the late 1970s, Jean Baudrillard included several interesting passages on obscenity in his book Seduction: “Traditional obscenity still contains an element of transgression, provocation, or perversion. It plays on repression, with fantasies of violence. With sexual liberation this obscenity disappears /…/ The new obscenity, like the new philosophy, arises on the burying grounds of the old, and has another meaning. It does not play with violent sex, sex with real stakes, but with sex neutralized by tolerance. Sex here is outrageously \’rendered,\‘ but it is the rendering of something that has been removed.”
Everything which I love 69 popgejů does appears obscene, whether the “pop gays” are onstage as half-naked, sweating musicians or creating photographs and video. Their stage is the tolerant atmosphere of clubs, galleries and art openings. Baudrillard\’s skeptical comments on the “rendering” of a removed, alienated sexuality fully apply here. Provocative obscenity laden with meanings is supplanted by images which we comprehend and (neutrally) measure against pop culture – as if this would solve everything – and call it art. After all, we have already allowed art to have its way with everything and so there is nothing with which it can offend us. The “popgays” intuitively understand this fact and so they intensify the aggressiveness, narcissism, decadence, filth, banality. They test, with full force, whether there exist any boundaries the transgression of which would cause them to be cast out of the art world. I would be surprised if they manage to succeed under the current circumstances*/ – at the very least because the Ostrava scene has already adopted them as its own and considers them to be the latest step in the development of its cultural identity, which in was born in the 1990s from the scathing work of Petr Lysáček, Jiří Surůvka and Kamera Skura.
I love 69 popgejů is trapped in a vicious circle; at best, they will achieve a “refreshing enrichment of the art scene” (František Kowolowski, Ex magazine). Still, I cannot deny how immensely entertaining I find them and that I admire their total engagement. They don\’t care if they make it into the textbooks, even through the back door, but they do create the script for their own de(con)struction.

Jiří Ptáček (Fotograf magazine nr. 10, Eroticon, 2008)

*/ After all, the project for Fotograf magazine also goes against its serious spirit without preventing its publishing.